Ekvádorský deník, část 1

První část cestovního deníku z čtyřtýdenní expedice do Ekvádoru a Galapág, kterou jsme podnikli v říjnu a listopadu léta páně 2009. Deník je psán pokud možno autenticky, takže nečekejte žádná fakta, ale jen to, co se skutečně stalo.

Fotografie z výpravy najedete ve fotogalerii Ekvádor a Galapágy.

Den 1. – 22. 10. 2009, čtvrtek

Do Ekvádoru letíme čtyři: Jitka, Rani, Áda a já (= Karel). Pro mě a Jitku začíná expedice vlastně už ve středu, protože se musíme dopravit do Prahy k Ranimu, kde přespíme a odkud ráno společně odlétáme. Domlouváme se proto na odjezd z Brna v 17:00, což se nám téměř daří, takže v devět večer skutečně nasedáme do auta a vyrážíme směr Praha.

Letíme se společností Delta Airlines. Nejprve z Prahy do Curychu, odtud do Atlanty a nakonec do Quita, hlavního města Ekvádoru, což je náš cíl. Odlet probíhá bez problémů, zavazadla balíme na letišti do igelitů a máme obavy, kdy a jestli se s nimi potkáme. Po půldruhé hodině příjemného letu při východu slunce nad Alpami přistáváme na první zastávce, kde absolvujeme lustrační protiteroristickou proceduru spočívající ve více či méně ještě více stupidních otázkách typu „Hodláte ve Spojených Státech spáchat teroristický útok?“, „Převážíte exotický hmyz?“ či „Který tým vyhrál ve čtyřiadevadesátým Světovou sérii?“. Při otázce „Máte v batohu něco, co by se dalo použít jako zbraň?“ se uchechtnu „Hm, ta sedmdesátdvoustovka by se možná dala…“. Postaršího seriózní úředník najednou ožil – „Jé, čím fotíte?“. Otázky se stočily k focení a bylo po teroristech. Nakonec si napsal adresu mého fotowebu (zdravím do Delty!)

Přestup v Curychu byl rychlý, sotva jsme se vymotali a už lezeme do dalšího letadla, které nás přepraví přes oceán. Tenhle Boeing je větší a tlustší, tak to snad přežijem. Let trvá nějakých deset hodin a kupodivu ubíhal docela v pohodě. Na letišti v Atlantě máme asi tři hodiny času. Část z toho trávíme příjemným pokecem s imigračními úředníky, což si speciálně Áda vychutnává. Pak se na tomto údajně největším letišti světa musíme zorientovat a přepravit se k naší odletové bráně. Jestlipak se tu někde potulují i naše zavazadla?

Během znuděného čekání na odlet do Quita najednou slyším česky: „A kam vy to teda letíte?“. Kouknu a nad námi stojí jakejsi chlápek, v každé ruce kelímek přetékající zmrzlinou a zářícíma očkama dává najevo, že už češtinu dlouho neslyšel a chystá se s náma probrat svoje cestovatelské zážitky za posledních deset let. Jsme unavení, takže jeho snaha o konverzaci nepadá zrovna na úrodnou půdu. Ze slušnosti projevujeme uměřený zájem, ale přijímáme s povděkem, když se chlapík s rozteklou zmrzlinou po chvíli opět ztrácí v davu.

Let do Quita proběhl bez problémů, cestou jsem si lehce procvičil angličtinu konverzací s postarší a docela příjemnou americkou lady co seděla vedle mě. Let trval něco přes pět hodin, cestou koukáme na zářící Floridu (Jitka poznává místa, kde před devíti lety projížděla autem) a potemnělou Kubu.

Konečně v Quitu. Cestou z letiště do hotelu jsme zažili demojízdu v místním dopravním provozu. Náš taxikář po pár stech metrech píchnul, ale rychle se našel náhradník a po svérázné jízdě úzkými Quitskými uličkami nás dopravil v pořádku do cíle.

Ubytování jsme měli dopředu zabookované v hotelu Interamericano, který je postaven v příjemném koloniálním stylu přímo v historickém centru města. Dorazili jsme kolem jedenácté večer a rovnou zalehli ke spánku.

Den 2. – 23. 10. 2009, pátek

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne (jak jsme se později dozvěděli, byl to za poslední týden první pěkný den). Rani pokecal španělsky s tetkama na hotelové recepci (my ostatní, neznaje jazyk místního kmene, děláme stafáž), takže jsme získali pár tipů kam jít, kam nejít, a tak.Po snídaní jsme se vydali na procházku po městě. Celkem překvapivě jsme na sobě nepozorovali prakticky žádné příznaky vyšší nadmořské výšky (Quito leží ve 2800 m) ani časového posunu (-7 hodin oproti Praze). Venku bylo nádherně a slunce pálilo solidně, takže jsem byl rád, že jsem se ráno preventivně namazal třicítkou. Áda tak prozřetelný nebyl, takže si slušně spálil obličej.

První a největší šok z Quita mi způsobil jednoznačně styl dopravy. Jestli se říká (oprávněně), že Češi jsou jedni z nejhorších řidičů v Evropě, pak Ekvádorci by se do hodnotícího žebříčku nejspíš vůbec nekvalifikovali. Doprava v Quitu je totální chaos, auta jezdí všude, i v nejužších uličkách města, proplétají se mezi chodci nebezpečně vysokou rychlostí a přejít ulici po přechodu je adrenalinový sport, mimo přechod sebevražda. Představte si, že jdete po přechodu a auto se na vás řítí devadesátikilometrovou rychlostí. Je jen na vás, jestli se vám podaří včas uskočit, jinak máte smůlu. Řidič kvůli vám rozhodně nohu z plynu nesundá, maximálně, když se slituje, zatroubí. Zajímavé je, že na mnoha takových přechodech stojí dopravní policajt a spokojeně přihlíží. Jeho přítomnost nechává řidiče v klidu. Vedlejším efektem dopravního ruchu je všudypřítomný smrad. Quito prostě smrdí. Autama.

Nakonec jsme se takto probojovali do Nového Quita, což je něco jako turistická část města. Nás tady zajímají hlavně cestovní agentury, kde se hodláme poptat po nějakém cenově přijatelném zájezdu na Galapágy a vysokohorských trecích. Hned u první cestovky nás upoutala cedule s nabídkou Galapág za výlohou. Uvnitř nás uvítali celkem sympatičtí lidi, navíc komunikovali perfektně anglicky, takže jsme tam strávili snad hodinu rozebíráním možností pobytu na Galapágách. Vyplynula z toho zajímavá varianta – kombinace organizovaného pobytu na největším galapážském ostrově Isabela a individuálního programu, přičemž nám zajistili i cenově přijatelé ubytování v apartmánu v Puerto Ayoras na ostrově Santa Cruz. Zkusili jsme pro jistotu obejít ještě pár dalších agentur, ale nakonec jsme se vrátili a vzali právě tuhle první nabídku. Jupí.

Na ulici za rohem jsme si dali vynikající ovocný džus (piňa = ananas). Musel jsem si redefinovat pojem ovocný džus. Chuť se slovy nedá popsat, takže to ani nebudu zkoušet.

Obešli jsme pár dalších cestovek kvůli horským trekům na Cotopaxi a Chimborazo. Tam nás čekala tak trochu studená sprcha – ceny ceny treků se pohybují ve dvojnásobných hladinách, než jsme předpokládali. Cena dvoudenního výstupu včetně kompletní výbavy tak v klidu přesáhne $200 na osobu. Pro nás to zřejmě znamená jediné – vynechat původně stěžejní bod programu – výstup na nejvyšší horu Ekvádoru Chimborazo. Škoda. Snad vyjde aspoň Cotopaxi. Na druhou stranu jsme původně vůbec nepočítali s Galapágama, což je podstatný zásah do rozpočtu i do časového harmonogramu.

Zbatek dne jsme courali po Quitu, dali so oběd – meníčko za $2 (výborné) a vraceli se k hotelu. Večer jsme objevili nejhezčí ulici v Quitu – La Ronda – která se vtipně nachází hned za rohem našeho hotelu. V La Rondě to v pátek večer žije, je tu spousta stylových hospůdek, před každou stojí naháněč, který zve lidi dovnitř a po hospůdkách chodí vyhrávat potulní kytaristi jak z Rodriguezova Desperada. Do jedné takové jsme zašli na večeři. Výběr jídla ve španělštině není zrovna snadná záležitost, zvlášť pokud vaše slovní zásoba končí u „buenas noches“. I Rani, naše jediná jazyková záchrana, měl občas problém pochopit názvy jídel, takže výběr připomínal spíš ruskou ruletu. Pečené morče, místní specialitu, si nedal nikdo. Srabi.

Den 3. – 24. 10. 2009, sobota

Na rovníkuSobotu jsme hodlali strávit jako správní japonští turisti – šaškováním na rovníku v Mitad del Mundo, což je zdejší téměř povinná turistická atrakce. V podstatě jde o jakousi mohylu, která je postavená přesně na rovníku, respektive přesně na místě, kde si před nějakými třiceti lety mysleli, že rovník prochází. Pozdějším měřením se totiž zjistilo, že se krapet sekli, takže rovník prochází o pár stovek metrů šejdrem, ale co už – přece nebudou přesouvat pracně postavenou mohylu. GPS signál jsem tu nechytil, takže jsem nemohl ověřit. Jinak je ovšem areál v Mitad celkem fajn. Nejvíc se tady vyřádila Jitka, která trvala na tom, že si rovník obejde. Nedbala mých námitek o topologické obtížnosti takového počínání, obešla si mohylu a byla spokojená.

Z Mitad jsme přejeli busem (což je zde primární dopravní prostředek) ke kráteru Pululahua. Krátek je velký, hluboký a – obydlený. Takže vypadá spíš jako obyčejné údolí, což nás docela zklamalo. Kráter nezaujal, takže jsme se aspoň prošli po okolí. Zdejším zvykem je, že cesty zásadně končí u ostnatého drátu, za kterým číhá hlídací pes. Popřípadě bez toho drátu, což je zábavnější varianta.

Zpátky do Quita jsme jeli opět busem, který má zajímavou trasu a občas to vypadá jakoby řidič bloudil – přes jeden kruháč jsme jeli během čtvrt hodiny asi dvakrát.

Noční QuitoVečer jsme vyrazili fotit noční Quito. V sobotu večer to tady opravdu žije. Ulička La Ronda je plná lidí, které naháněči lákají do svých hodpůdek na místní speciality a na každém rohu stojí policajt, který na všechen ten ruch dohlíží. Na náměstí Santa Domingo probíhá jakýci folklórní koncert, o kus dál pak další koncert, tentokrát pop kapely, kterou Rani ocenil slovy „místní Lucie nebo Kryštof“.

Den 4. – 25. 10. 2009, neděle

Na neděli jsme si plánovali aklimatizační výjezd lanovkou na kopec Pichincha, který se provokativně tyčí nad Quitem do výšky údajně 4600 m. K lanovce jsme se dopravili busem + taxíkem, abychom zjistili, že je zavřená. Sakra. No nic, necháváme se tu vysadit s tím, že si aspoň kousek nahoru vyšlápnem po svých. Vyrážíme k cestě, co vede pod lanovkou, ale ouha – po pár metrech nás zastavuje jakýsi security man s tím, že nás tam nemůže nechat jít. Prý z bezpečnostních důvodů. To už jsme vážně naštvaní, strávit celý den v Quitu se nám fakt nechtělo. Nastupuje Raniho španělština, pomocí níž se snaží vykomunikovat alternativní cestu nejprve s bezpečákem, pak s vrátnými u stanice lanovky, taxikářem, dalším bezpečákem a nakonec s řidičem mikrobusu, který nás sváží o kus níž k hlavní silnici a směřuje nás k místu, odkud se dá nahoru vyrazit.

Cruz Loma (4100 m)Tady se k nám připojuje dívka Simona, která měla s lanovkou stejný záměr jako my. Simona je z Německa, v Quitu je druhý den a předtím zkoumala papoušky v amazonském pralese. Nebo tak něco. Zatím se dostáváme k náhradnímu výchozímu místu. Oním místem je jakási osada s více či méně dostavěnými domky. U každého z nich zevluje nějaký více či méně opilý domorodec a každý z nich se nás více či méně úspěšně snaží navigovat správným směrem. Správný směr spočívá v „cestě“ mezi pozemky oplocenými ostnatým drátem. Na každém kroku na nás štěká asi tak stopadesát psů. Cesta postupně přechází do hustého porostu tvořeného vysokou trávou a keři. Občas se ztrácí, rozděluje a zase spojuje, ale vede stále nahoru. Potřebujeme se napojit na hlavní cestu, která vede od spodní stanice lanovky (ano, na tu, ze které jsme byli vykázáni). Nakonec jsme došli k ostnatému drátu napříč cestou, odkud na nás vyběhli dva uštěkaní psi. Naštěstí se objevuje majitel pozemku, nechápavě na nás zírá, ale nakonce nás nechává projít. O několik desítek metrů dál vede cesta k další chatrči. Tu hlídají pro změnu tři hafíci bez majitele. Áda, specialista na boj zblízka, zaujímá čelní pozici a postupuje neohroženě vpřed. Jak postupujeme dál, agresivita nejlepších přátel se stále stupňuje, takže i Áda musí nakonec uznat, že „ti nás nepustěj“ a dáváme se na ústup.

Nakonec jsme překonali všechny ostnaté dráty i psí smečky a napojili jsme se na regulérní cestu. U Ády se po chvíli začínají projevovat příznaky výškové nemoci. Ve výšce asi 3500 m to bohužel musí vzdát. Nebylo to nijak vážné, takže jsme ho po chvíli váhání nechali sestoupit samotného a ve čtyřech pokračujeme dál. Nakonec jsme dolezli až na vrchol, který se nejmenuje Pichincha, ale Cruz Loma, a který je ve výšce 4100 m. Každopádně je to můj rekord, protože dosud jsem nebyl výš než nějakých 2900 m. Nepozoroval jsem na sobě žádné známky výškové nemoci, žádná malátnost ani bolest hlavy – nic. Jen se o něco hůř dýchalo. Ostatní byli taky celkem v pohodě. Po pár fotografických pokusech a nezbytné vrcholovce jsme sešli dolů.

Den 5. – 26. 10. 2009, pondělí

Zatím jsem moc nepsal, jak se tady stravujeme. Tak tedy snídaně je takzvaně kontinentální (ačkoliv si nejsem jistý, podle kterého kontinentu je takto nazvaná). Sestává z pečiva – bulky uvnitř se sýrem, míchaných vajíček nebo vaječné omelety, čaje nebo kávy a sklenice ovocného džusu. Ovocné džusy jsou kapitolou samou o sobě, vůbec se nedají srovnávat s tím, co si pod slovem džus představí středoevropan. Nejvíc jsem si oblíbil piñu (ananas) a maracuyu, ale skvělé jsou všechny.

Uličky OtavalaV pondělí jsme se vydali do Otavala. Otavalo je městečko na sever od Quita. Nedaleko od něj pak leží laguna Cuicocha, což byl náš hlavní cíl. Cesta trvala hodně dlouho – nejdřív trolejbusem asi 20 minut, poté autobusem asi 15 minut na terminál, kde jsme chytli právě odjíždějící bus do Otavala. Ten jede skoro dvě hodiny. Cesta se motá zvrásněnou rozervanou krajinou tvořenou nejspíš vulkanickými sedimenty, které mají tendenci k sesuvům.

Otavalo je sympatické městečko. V době naší návštěvy bylo plné školáků v uniformách a domorodců v typických indiánských oblecích. Prošli jsme se po městě, nafotili trochu streetovek a pak jsme nasedli na školní autobus, který nás zavezl do jakési vesnice na půl cesty k laguně. Tam se nás okamžitě ujal chlápek s jeepem, nasedli jsme na korbu a jelo se k laguně. Tímto způsobem se dá po Ekvádoru cestovat celkem běžně. Prakticky kdekoliv se dá postavit s báglem u silnice v obci a do pěti minut u vás zastaví chlápek s autem a nabízí odvoz. Každej, kdo má auto, je tak napůl taxikář.

Pravé ekvádorské cestováníLaguna Cuicocha je jezero uvnitř kráteru, což je pro ekvádorskou krajinu typické. Kolem laguny vede po hřebenu kráteru stezka, po níž se dá celá laguna obejít. Trvá to asi 3 hodiny a to je taky důvod, proč jsme to nešli celé, ale jen asi do půlky. Okolí laguny je porostlé vegetací, kromě trávy a různých keřů se tu hojně vyskytují sukulenty (Agáve). U laguny je velmi pěkná restaurace (i na evropské poměry), kde jsme se stavili na čaj (zde nazývaný aromático) a džus z ovoce, které jsme nedokázali identifikovat, ale byl výborný. Zpátky do Otavala nás opět zavezl náš „taxikář“, z Otavala do Quita opět busem a v Quitu už jsme neměli sil na putování MHD a vzali jsme si taxíka, který by za těch dvacet minut jízdy městem u nás nasbíral asi tak 120 trestných bodů.

Den 6. – 27. 10. 2009, úterý

PasachoaDneska opět funguje hotelová cafeterie (včera byla zavřená), takže jdeme na snídani sem. Kromě Raniho už nám „kontinentální“ snídaně ve formě vajíček na dva způsoby leze krkem, tak zkoušíme objednat něco jiného – jakési šátečky s čajem. Z šátečků se vyklubaly čtyři malé smažené věci nevalné chuti. Po snídani jdu nakoupit normální pečivo.

Dneska jsme se rozhodli navšívit národní park Pasachoa, který leží nedaleko Quita. Zašli jsme ráno do turistického informačního centra, kde nám ochotně poradili cestu (hotelovým tetkám už moc nevěříme). Jdeme tedy na autobusový terminál La Marine, odkud by měl jet autobus do městečka Amaguaña. Jsme jen tři – já, Jitka a Rani. Áda zůstává kvůli přetrvávajícím střevním potížím na hotelu. Na La Marine odjíždí a přijíždí asi tak 350 autobusů za minutu a žádný z nich nejede do Amaguañy. Po 20 minutách máváme na taxíka. Rani usmlouvá cenu z $20 na $15 a jedem.

Řidič se po výjezdu z Quita začíná jevit mírně zmateným a se vzrůstající vzdáleností přechází zmatenost v čiré zouflství. Asi dvacetkrát zastavuje a ptá se kolemjdoucích na cestu, aby následně na radu jednoho z nich odbočil na jakousi kamenitou cestu do lesa. Po zhruba 20 minutách stálého stoupání zastavuje kdesi uprostřed ničeho a pokouší se nás vysadit s tím, že zbytek dojdeme. Rezolutně odmítáme a chceme dovézt ke vstupu do národního parku. Řidič rezignovaně pokračuje dál. Po dalších snad 20 minutách končíme kdesi uprostřed lesa na kótě 3300 m n. m. u povalené turistické značky ukazující 26 km k nejbližší civilizaci. Rani asi 5 minut španělsky vysvětluje taxikáři, že je debil. Vracíme se zpět o 700 výškových metrů níž na hlavní silnici, vrážíme taxikáři patnáct babek a necháváme jej svému osudu. Mám dojem, že ještě teď hledá cestu zpátky do Quita. My asi za půl minuty nasedáme k chlápkovi s jeepem, který nás neomylně odváží ke vstupu do národního parku Pasachoa.

Vstup do parku tvoří nízký, ale pěkný dřevěný domek, u kterého nás vítá stařík – strážce parku a požaduje $10 na osobu za vstup. Ekvádorci to mají za $2, což nám neváhá s úsměvem sdělit. Po extempore s taxikářem se nám nechce utrácet peníze za vstup do lesa, ale stařík je neoblomný, takže solíme každý 10 babek a jdeme.

Park Pasachoa je nádherný a nakonec uznáváme, že to za ty prachy stálo. Cesta vede mlžným pralesem, je lemována bambusovými kmeny a dalšími exotickými porosty. Žije tu spousta zvláštních druhů ptactva a podle příručky i pumy a vlci. My doufáme i v tajemného medvídka brýlatého, nepsaného maskota výpravy. Prales postupně přechází v pásmo párama, travnatého porostu, které je pro ekvádorské podhůří typické. Je oblačno až zataženo, občas máme pocit, že začíná pršet, ale to je asi tím mlžným pralesem. Docházíme do výšky 3500 m, fotíme pár záběrů a obracíme se na cestu zpět. Vrchol Pasachoa je ještě o dalších 700 metrů výš, ale na to už není čas. V 18:00 h jsme zpět u vstupu do parku, kde už na nás čeká odvoz. Z městečka Amaguaña pak nasedáme na večerní přeplněný bus do Quita.

Pokračujte na druhou část deníku…

Datum: 21. 2. 2010, Autor: Karel Fučík

Komentáře (2)

  • 1
    Martin Ševčík21. 2. 2010, 20.32
    Paráda, jsi skoro stejně ukecaný jako Rani. ;-) Pečené morče bych si dal, kde jinde na něho na jídelním lístku narazíte. :D Apropó, to procházení těch foteček v textu chci taky. :D :D
  • 2
    Martin Ševčík22. 2. 2010, 7.22
    Oprava .... na něj

Přidat komentář

  (nebude zveřejněn)

Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):

Položky označené * jsou povinné.

Nejnovější komentáře