Ekvádorský deník, část 2

Druhá část cestovního deníku z expedice do Ekvádoru a Galapág. V tomto díle navštívíme úchvatnou Lagunu Quilotoa, opustíme Quito a přesuneme se do Baños, projedeme se na raftu, vydáme se do pralesa a vůbec to bude zajímavé…

Tento díl navazuje na předchozí část deníku. Fotografie z výpravy najedete ve fotogalerii Ekvádor a Galapágy.

Den 7. – 28. 10. 2009, středa

Vstáváme o půl sedmé ráno a v sedm už nasedáme do mikrobusu. Dnešním cílem je známá Laguna Quilotoa a průvodce i řidiče nám dělá Kurt. Cesta k laguně trvá přes čtyři hodiny. Zastavujeme se ve vesnici Pujilí na klasické jihoamerické tržnici. Kurt nám ukazuje různé druhy ovoce a nakupujeme něco jídla na později.

Laguna Quilotoa 1Z Pujilí pokračuje cesta stále vzhůru a krajina se postupně proměňuje v úchvatné scenérie párama s vulkanickými skalními útvary, vše protkané hlubokými roklemi vzniklými propadem zeminy. Vše je porostlé zelení a každý kousek půdy je rozdělen na malá políčka, která z dálky vypadají jako nějaký textilní vzorek. Všude volně pobíhají různá zvířata – ovce, lamy, osli, prasata a samozřejmě psi. Často je uprostřed rozlehlé pustiny vidět jen osamělá indiánská stařenka s motykou. Celá náhorní krajina je neuvěřitelně rozlehlá a prochází jí jediná silnice. Po několika hodinách jízdy nakonec zastavujeme u pár domků s restaurací. Jsme na okraji kráteru ve výšce zhruba 3800 metrů nad mořem. O 400 výškových metrů níž je nádherné dozelena zbarvené jezero.

Laguna Quilotoa 4Cesta dolů k laguně vede silně zvětralým terénem a je celá pokrytá jemným pískem. Ačkoliv je poledne, obloha je pokrytá krásnými kumuly a celá krajina je prostě úchvatná, takže fotíme co to dá. Občas kolem nás projde domorodec vedoucí koně nebo krávy. Na koních se tu nechávají vozit někteří turisti, my si to ale vyšlápneme hezky po svých. Cesta dolů trvá asi třičtvrtě  hodiny. U jezera se kocháme a fotíme, zanedlouho je ale čas vrátit se nahoru, kde na nás čeká Kurt.

Na zpáteční cestě se nám naskytl pohled na známý vulkám Cotopaxi, jen vrcholek je stále zahalen v mracích. Teď už víme, že se tam nepodíváme, Cotopaxi a Chimborazo jsme museli z časových a finančních důvodů vzdát. Za deset dní odlétáme na Galapágy, kde si všechno vynahradíme.

Den 8. – 29. 10. 2009, čtvrtek

Čtvrteční plán je jasný – Kurt nám doporučil tržnici, kde nakoupíme nějaké dárky domů, pak se musíme stavit v cestovce pro letenky na Galapágy a kolem poledne odjezd z Quita do Baños. Ráno tedy vyrážíme do města, tentokrát volíme jízdu trolejbusem. Ádovi se znovu lepí smůla na paty – ač jedeme jen pár zastávek, stačí to k tomu, aby ho nějaký kapsář obral o zánovní iPhone. Je řádně nasranej, ale nic se holt už nedá dělat. Smůla je o to větší, že si jako jediný psal celou dobu do telefonu i cestovní deník, takže jeho zápisky za sedm dní zpátky přišly vniveč.

V tržnici nakupujeme dárky, vyzvedáváme letenky, vracíme se do hotelu (raději taxíkem) a sbalení v plné polní vyrážíme autobusem z jižního terminálu směr Baños. Cesta do Baños trvá něco přes tři hodiny, takže kolem šesté odpoledne vystupujeme v jakési zapadlé nezajímavé ulici uprostřed jakéhosi zapadlého nezajímavého městečka. Tohle že má být ono turistické lázeňské centrum? Spíláme v duchu Kurtovi, kam nás to poslal, bloumáme ulicemi s bagáží na zádech a snažíme se najít hotel. Je jich tu poměrně dost, ale nedaří se nám najít nic slušného – v jednom mají pokoje bez oken, v druhém jen manželské postele, v dalším nedokážou pochopit, že dva dvoulůžkové pokoje opravdu neznamená 3 + 1 lůžkový. Potkali jsme i jednu totální „blechárnu“ a naopak jeden předražený rádobyluxusní hotel. Pomalu propadáme zoufalství, když tu nám jakejsi chlápek doporučuje hostel Plantas y Blanco o pár bloků dál.

Konečně! Plantas y Blanco je přesně to co hledáme – příjemný interiér, sympatičtí recepční, slušné pokoje po dvou a jako bonus nádherná střešní terasa s cafeterií a samoobslužným barem + internetová místnost zdarma. A wifi. Hostel navíc leží v centru Baños, kde to už začíná konečně vypadat k světu a ne jako nějaká ospalá díra. Kolem je spousta hospůdek a cestovek. Za rohem nacházíme agenturu Rainforestur, kterou nám ještě v Quitu doporučil Kurt. Hned po ubytování tam jdeme a po domluvě objednáváme třídenní trek na Altaru. Super. Nálada se oproti odpolednímu příjezdu zvedla o 200 %. Večer jsme završili vynikajícím steakem ve stylové švýcarské hospůdce.

Den 9. – 30. 10. 2009, pátek

Vstáváme ráno a dáváme si snídani v cafeterii na střeše hotelu s výhledem na Baños. V Plantas y Blanco mají výborné snídaně. Ale konec válení, hned po snídani dojednáváme taxíka, který nás za $10 doveze k výstupní cestě na sopku Tungurahua, která se tyčí nad městečkem. Až na vrchol sopky se vyjít nedá, protože je stále činná, ale lze se dostat k chatě ve výšce 3800 m. Taxík nás vysazuje u cesty ve výšce 2600 m. Nahoru vede strmá, zato dlouhá cesta, pokrytá bahnem a koňským trusem. Občas je obtížné rozlišit, co je co. Nahoru se totiž dá nechat vyvézt koňmo, což se nám po pár desítkách metrů jeví jako copperfieldovský kousek. Cesta je silně zarostlá, místy zde flóra tvoří regulérní tunel, kde se člověk musí silně skrčit, aby vůbec prošel. Jinak se jde celkem příjemně, celý kopec je v této výšce porostlý bujnou vegetací připomínající prales.

Tungurahua 1Za celou dobu výstupu nepotkáváme ani živáčka. Těšíme se, až si na horské chatě dáme něco dobrého k jídlu. Asi po třech hodinách docházíme k polorozpadlé vybydlené ruině s cedulí „Refugio 3800 m“. Fajn. Tady asi grilovaná kuřata nedostaneme. Vytahujeme nouzové zásoby tyčinek a sušeného masa, fotíme skupinovku a dáváme se na sestup. Zatáhlo se a fouká chladný vítr. Je asi půl čtvrté, v pět jsme domluveni s taxikářem, že mu zavoláme a on pro nás přijede k výchozímu bodu. Je to akorát, sestup jde rychle, takže se v pět blížíme dolů a voláme. Obsazeno. Jdeme dál a co pět minut zkoušíme volat znovu. Stále obsazeno. Takto to pokračuje ještě asi hodinu, začíná se stmívat a taxikář na nás evidentně kašle. K nejbližší hlavní silnici to máme ještě zhruba 700 výškových metrů.

Mezi opuštěnými mangovými sady (manga nejsou zralá) potkáváme chaloupku, co vypadá napůl jako občerstvovna pro místňáky. Je otevřená a za rohem štěká pes. Vcházíme dovnitř a voláme, zda-li tu někdo je. Po delší chvíli se objevuje překvapená babka, vysvětlujeme situaci a zdá se, že máme štěstí. Babka je tak hodná, že nám volá náhradní odvoz a pro chvíli čekání nám vaří archivní kokovej čaj. Jsme zachráněni.

Večer končíme v Baños ve „svíčkové“ hospodě (ne, tuto přezdívku si nevysloužila proto, že by tam vařili českou kuchyni, jen jim tam furt svítí svíčky) u cervezy a výborného steaku.

Den 10. – 31. 10. 2009, sobota

Na sobotu se těšíme, konečně vyrazíme do hor. S cestovkou Rainforestur máme domluvený třídenní trek kolem El Altaru. První den jedeme ráno asi 3 hodiny k výchozímu bodu přespat ve výšce 3600 m. Druhý den je trek k laguně ve výšce 4800 m, kde přespíme ve stanech. Další den, když bude dobrá konstelace, si brousíme zuby na samotný vrchol El Altar (5300 m), předtím samozřejmě východovka a západovky u laguny. Cestou nás mají doprovázet muly s proviantem, průvodce a mulař. Tak zní plán. Bohužel se má později ukázat, že vše je trochu jinak, ale nepředbíhejme.

Ráno tedy vyrážíme do provozovny Rainforestur, kde nás vítá šéf agentury a představuje nám našeho indiánského průvodce. První překvapení – se šéfem agentury znovu probíráme itinerář a dozvídáme se, že na vrchol El Altar vylézt nelze, je to prý horolezecký terén a leze se tam několik dní (!). Což je trochu něco jiného, než nám bylo řečeno předevčírem. No, nevadí, hlavně že bude východovka u laguny. Nasedáme do auta a jedem směr Riobamba, kterou necháváme za sebou a míříme dál do hor. Cesta trvá asi tři hodiny, když vjíždíme do národního parku Sangay, platíme $10 za osobu a pokračujeme dál.

Jenže po 50 metrech zastavujeme u jakési boudy s vykulenou indiánskou babčou a průvodce blekotá něco ve smyslu, že jsme na místě. Koukáme nevěřícně na sebe, na babku, na průvodce a na výškoměr, který ukazuje 2 500 m. Babka na nás taky kouká jak na zjevení a průvodce se snaží dělat dojem, že je vše domluveno a v pořádku. Dohadujeme se o programu cesty (tedy Rani se dohaduje, protože oproti slibům neumí průvodce anglicky) a zjišťujeme, že průvodce počítá se zcela odlišným trekem, asi o 1000 metrů níž a jiným terénem. Navíc po slibovaných zásobách vody (2 l na osobu a den) ani památka, jen babka se dušuje, že ve vsi je dobrá voda. Nakonec říkáme stop, tohle jsme si nezaplatili, odvezte nás zpátky a budeme požadovat vrácení zaplacené částky.

Přes remcání průvodce jedem zpátky do Baños, kam přijíždíme po páté hodině. V agentuře pak nastává horká chvilka. Dohadujeme se se šéfem asi hodinu. Nechce pochopit, že nedodrželi smlouvu a vykrucuje se jak malej jarda. Áda hraje zlýho poldu, bouchá pěstí do stolu a dělá dojem, že jim tu z toho co nevidět udělá kůlničku na dříví. Nakonec nám vrací 2/3 částky, což bereme a odcházíme.

Pokud tedy někdy pojedete do Baños, radím vám, vyhněte se obloukem agentuře Rainforestur.

Vzdáváme i další pokusy o treky v horách, jednak tam není momentálně moc příznivé počasí a druhak už jsme dost znechucení. V Baños jsou mraky cestovek, ale mám pocit, že treky v horách moc neumí. Místo toho objednáváme ještě večer na zítřek rafting a na další dva dny výlet do deštného pralesa.

Den 11. – 1. 11. 2009, neděle

Ráno jedeme raftovat. Čeká na nás autobus, který se ukazuje být téměř školním – je plný raftuchtivých puberťáků. Dneska a zítra je v Ekvádoru svátek (dušičky), tak jsou Baños plné lidí. Jede nás zároveň asi pět raftů po sedmi lidech. Protože jsme čtyři, fasujeme „do počtu“ ještě tři ekvádorské slečny. Jsou tam skutečně jen do počtu, ale to nevadí, máme výborného zadáka–kormidelníka a jízdu si užíváme. Náš rafťák vtipně vyslovuje Jitčino jméno jako „Šiška“, což se celkem rychle ujímá.

Zbytek dne trávíme poflakováním po Baños a končíme v hotelu u lahvinky vína.

Den 12. – 2. 11. 2009, pondělí

Dneska máme vyrazit na dvoudenní výlet do deštného pralesa. Domluvili jsme ho u stejné agentury jako včerejší rafty. Agenturu zastupuje mírně svérázná domorodkyně. Ráno přicházíme ke kanceláři, kde na chodníku posedává několik santusáků zjevně po opici. Jeden z nich se vrávoravě zvedá a představuje se jako Manuel, náš průvodce. Notěbůh. Nastupujeme do rozvrzaného auta (Jitka rozhodně nechce sedět vedle řidiče) a asi půl hodiny bloudíme po Baños, jakobychom hledali cestu ven. Zastavujeme u jakéhosi zatuchlého domku, kde fasujeme holínky a pláštěnky. Pak konečně vyjíždíme z městečka.

Vodopád u BañosManuel nás veze stejnou cestou jako jsme včera jeli na rafty a zastavuje poctivě u každého vodopádu. Po chvíli nás to přestává bavit, tak pokyneme řidiči, ať tyhle atrakce pro japonce ignoruje.  Naopak několikrát Manuelovi napovídáme, že by bylo asi dobré nakoupit nějakou vodu a jídlo. Nakonec náš průvodce v nějaké vesnici elegantně parkuje (čímž zablokuje asi tři auta a jeden jízdní pruh) a vydává se na nákup. Po chvíli se vrací s kompaktním igelitovým sáčkem (takovým tím na pět rohlíků). Pozorujeme, co se bude dít dál. Manuel chvíli váhá a pak se rozhodně pro druhý pokus. Asi napotřetí se mu podaří nakoupit i dvě pětilitrové lahve s vodou a spokojeně nasedá do auta. Mírně jej napomínáme, že pít v pralese z pětilitrové PETky možná není úplně optimální a posíláme ho pro něco skladnějšího. Úkol splněn, můžeme pokračovat.

Opičí rezervace 7Příští zastávka je planeta opic. Teda ostrov opic. Prostě něco jako safari, kde dovádí převážně opice. Je to sranda, opice po nás různě skáčou, snaží se nás obrat o cokoliv, co se dá odnést do korun stromů a my se je na oplátku snažíme fotit. Nejvíc si oblíbily Jitku, která má občas problém je ze sebe setřást. U opic jsme se zdrželi asi hodinu a pokračujeme dál.

Cestou se stavujeme na oběd, který přežíváme ve zdraví a další zastávkou už je regulérní deštný prales. Nasazujeme holinky a bereme pláštěnky, protože trochu prší a noříme se do pralesa. Manuel je hotový krokodýl Dundee – v civilizaci působá jako ohrožený druh, zato v pralese je jako doma. Každou chvíli někde něco uřízne ze stromu a vysvětluje, že se to používá jako lék, barvivo, jed, jídlo, nebo materiál na výrobu klobouků. Rani objevuje obřího pavouka. Jinak mi džungle připomíná normální les jen s jinýma stromama. Možná trochu hustší. Koupeme se pod vodopádem a jdeme zpátky k autu.

Pokračujeme v jízdě autem, silnice postupně přechází v kamenitou cestu, po které drkotáme dál do pralesa. Každou chvíli se zdá, že budeme zastavovat, ale cesta je nekonečná. Až za hluboké tmy cetsa končí u dřevěného obydlí, kde se vítáme s domorodci. Kousek odtud je ve tmě slyšet hukot řeky. Jeden z místních nám navrhuje, jestli nechceme jít pozorovat kajmany. Chceme. Vede nás kamsi k jezírku a baterkou hledáme svítící očička koukající z vody. Mohly by to být stejně dobře žáby, ale chce se nám věřit, že jsou to opravdu kajmani. Večeříme, povídáme si a jdeme spát do dřevěné chatrče nebo spíš přístřešku, protože to nemá celistvé stěny. Spíme pod moskytiérami a přes počáteční obavy nás tu skoro nic nežere.

Den 13. – 3. 11. 2009, úterý

Džungle u Puya 1Hned před naší chajdou protéká řeka Pastaza, která zde tvoří ohyb a za ní jsou prý v dálce vidět vulkány Sangay a Tungurahua. Nastavili jsme si budíka na 5:15 v očekávání luxusní východovky. Bohužel nebe je stále zatažené a slunce vychází za oparem, takže z východovky není nic. Snídáme Manuelův výtvor – jogurtové cosi s kousky ananasu a pečivem. Není to špatné.

Po snídani vyrážíme opět do pralesa, tentokrát se pro změnu půjdeme koupat pod vodopád. Tento je ovšem luxusnější než ten včerejší, padá asi z 20 metrů doprostřed malého jezírka. Pěkně to štípe, když člověk stojí přímo pod padající vodou.

Odpoledne jedeme asi hodinku v originální dlabané kánoi po Pastaze. Kolem poletují černí supi. Já jsem při pohledu na plavidlo nechal foťák v autě, Rani si neohroženě bere svůj vypůjčený Nikon D300 s sebou. Pouštím ho na špici, aby měl záběry z první ruky. Párkát máme v peřejích namále, ale nakonec to přežijem i s foťákem skoro suší.

Pomalu se blíží návrat do civilizace. Ještě se zastavujeme u domorodého šamana. Nabízí nám předvést pravý šamanský rituál za $5. No nekupte to! Nekoupili jsme a ochuzeni o jistě transcendentální zážitek se vracíme do Baños.

Pokračujte na tředí část deníku…

Datum: 28. 2. 2010, Autor: Karel Fučík

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář…

Přidat komentář

  (nebude zveřejněn)

Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):

Položky označené * jsou povinné.

Nejnovější komentáře