Ekvádorský deník, část 3

Třetí část cestovního deníku z expedice do Ekvádoru a Galapág. V tomto díle opustíme Baños, přesuneme se do největšího ekvádorského města Quayaquil, no a hlavně odletíme na bájné Galapágy…

Tento díl navazuje na předchozí část deníku. Fotografie z výpravy najedete ve fotogalerii Ekvádor a Galapágy.

Den 14. – 4. 11. 2009, středa

Na poslední den v Baños nemáme zatím program, takže jsme ještě večer obešli pár místních cestovek. Všechny nabízejí ty samé atrakce typu jízda na čtyřkolce, rafting apod. My si raději vyšlápneme nějaký kopec. Naproti hotelu se tyčí vrchol se shlukem antén zvaný příznačně Antenas, takže se tam vydáváme s tím, že by odtud mohl být dobrý výhled na protější Tungurahuu. Áda zůstává v hotelu, má oteklou nohu od nějakého hmyzáka, co ho kousnul v pralese. Nemá čeho litovat, cesta je nazáživná zaprášená silnice, která vede až nahoru a bez zjevného vrcholu pokračuje zase dolů na druhé straně kopce. Ve dvacetiminutových intervalech kolem nás profrčí nějakej magor na čtyřkolce, čímž zvedne všechen prach, který sem napadal od poslední erupce sopky a trvá dalších dvacet minut než prach zase sedne. Ideální prostředí na výměnu objektivů. Zvršku je vidět pěkně celé městečko Baños a naproti vulkán Tungurahua. Celkem jsme vystoupali slušných 1000 metrů převýšení.

Jitka fotí broukaJitka nachází na kopci v trávě mrtvého, asi 7 cm velkého brouka v zachovalém stavu. Rani rezolutně upozorňuje – brouka nebrat, nechceme-li dopadnout jak dva nejmenovaní čeští entomologové v Darjeelingu. Jitka si aspoň brouka třičtvrtě hodiny důkladně fotí.

Sestup je stejně nezáživný jako výstup, ale už nám to nijak zvlášť nevadí, zítra odjíždíme do Quayaquilu a odtud tradá na Galapágy!

Den 15. – 5. 11. 2009, čtvrtek

Večer jsme rezervovali přímý autobusový spoj do Quayaquilu, který odjíždí v 9.00 s příjezdem v 16.00, což je naprosto ideální spoj. Ráno dáváme poslední výbornou snídani ve skvělém hotelu Plantas y Blanco a vyrážíme v plné polní na autobusový terminál.

Autobus vyjíždí načas, ale děsně se vleče. Máme možnost si po cestě z okénka prohlédnout vulkán Tungurahua, náš neslavný El Altar, proslulý kužel Cotopaxi a hlavně mohutný masiv nejvyšší hory Chimborazo v celé své kráse ze všech stran, protože se zdá, že ho objíždíme asi tak desetkrát dokola. Provokace.

Cesta se v Andách příšerně motá, na mnoha místech je silnice rozkopaná a navíc musí autobus co deset minut nabírat pouliční prodejce nápojů, sušeného ovoce, smažených kuřat, chipsů, neidentifikovatelných poživatelných předmětů a ekvádorské hudby. Ti se pak uličkou autobusu prodírají a pokřikujou ekvádorská marketingová hesla jako „fritafritafritafritáááááás!“ nebo „auaauaauauauauakolááááá!“. V Quayaquilu máme být podle plánu v 16.00, ale nakonec jsme rádi, že přijíždíme něco před šestou. Autobusový terminál je hned vedle letiště. Bereme prvního taxíka a necháváme se zavést k nejbližšímu hotelu. Cenově je O.K., zvenku vypadá pěkně a na jednu noc nic neřešíme a bereme bez dalšího vybírání dva pokoje. Až později zjišťujeme, že interiér hotelu velmi připomíná věznici, pokoje jsou kobky bez oken pouze se světlýkem do jakési šachty, kde celou noc hučí nějaký agregát.

Večer jdeme do města na nějaké jídlo. Quayaquil je moderní velkoměsto, které si v ničem nezadá s evropskou metropolí. Zvlášť nábřeží je moc pěkné. Vše působí na pohled příjemně. Ale jen na první. Po třičtvrtěhodinovém bloumání po centru města jsme nenašli jedinou restauraci. Quayaquilané se stravují asi jen ve fastfoodech, což jsme nakonec udělali taky. Další podivností jsou zdejší kavárny. Najít normální kavárnu mezi desítkami karaoke barů je docela problém. Nám se to podařilo až napočtvrté. V první „kavárně“ dokonce ani neprodávali žádné teplé nápoje. V té, kde jsme skončili, kávu měli, ale podávali ji v polystyrenových kelímcích jako v letadle. Vděčně jsme ji vypili a vrátili se přežít noc do quayaquilského vězení hotelu.

Den 16. – 6. 11. 2009, pátek

Ráno hurá na letiště, odkud nám letí letadlo na Galapágy!

Vše probíhá bez problémů a kolem půl jedné místního času přistáváme na galapážském ostrově Baltra. První dojem je fantastický – příjemný mořský vzduch, nádherná krajina, slunečno a teplo. Na Galapágách panuje přísný zákaz dovozu organických materiálů z důvodu zachování původního ekosystému. V letadle nám dezinfikovali zavazadla a po přistání se kontroluje jejich obsah. Zvlášť na ovoce je kladen důraz, alespoň v pevné formě – slivovice prošla. Stejnou kontrolou se prochází i při přejezdech mezi jednotlivými ostrovy.

Na Baltře se nás ujímá náš místní průvodce Cézar. Jeho úkolem je dopravit nás na největší galapážský ostrov Isabela. Nejprve jedeme autobusem k přístavišti, odkud se lodí přesouváme na blízký ostrov Santa Cruz (je to jen pár minut). Ten přejíždíme autem na opačný konec, abychom se dostali do hlavního (a jediného) města Puerto Ayora, což je něco jako centrum celých Galapág. Cesta trvá asi 45 minut. V Puerto Ayora po chvíli čekání nasedáme na člun, který nás převeze na Isabelu. Člun je pekelně rychlý, jede nás na něm asi 15, kromě nás ještě skupina postarších Francouzů. Cesta trvá kolem dvou hodin a není nijk zvlášť pohodlná – člun tvrdě skáče po vlnách, fouká velmi čerstvý vítr a gejzíry vody nám sem tam omyjí záda. Chápeme, proč nám Cézar doporučoval prášek na mořskou nemoc. Naštěstí to všichni zvládáme i bez pilulek.

Pobřeží IsabelyPo čtvrté hodině konečně přistáváme na Isabele. Vítá nás tu lachtan, povalující se znuděně na kotvící bárce, malý leguán u mola, několik krabů, rejnoci prohánějící se těsně u břehu a náš zdejší průvodce Jimmy. Hotel máme pár minut od přístaviště a dalších pár minut od překrásné písečné pláže s několika útesy ze ztvrdlé lávy. Rychle se ubytováváme a hned uháníme na pláž fotit, protože zrovna zapadá slunce. Na lávovém skalisku potkáváme první leguány, jeden měří přes půl metru a krásně pózuje. Stavím stativ kousek od něj, nasazuju přechodový filtr a fotím minutovou expozici s ještěrem v popředí. Ani se nehne. Paráda. Na zítřejší ráno nastavíme budík na 4.44 už se těšíme na východovku.

Den 17. – 7. 11. 2009, sobota

Galapágy - ostrov Isabela - pláž v Puerto Villamil 10V noci mě opět provázejí mírné střevní potíže, ale na východovku se dokopu. Je částečně oblačno, orientace pláže není zcela ideální, ale fotíme jak o život. Ráno na pláži je nádherné. Jakmile vyleze slunce, objevují se na útesech první leguáni, krabi a ve vzduchu se prohánějí fregaty a pelikáni. Po snídani v hotelu jedeme šnorchlovat k nedalekým ostrůvkům Tintoreras. Jimmy nám ukazuje místo, kde odpočívají žraloci, leguání pláž a tak podobně. Ostrůvek je z velké části tvořený vulkanickými vyvřelinami a vapadá to tu jak v Armagedonu.

Šnorchlování je super, pod hladinou je spousta barevných rybiček a dovádí s náma lachtan. Občas se pod hladinou řítí čumákem přímo proti nám a hraje hru na to, kdo dřív uhne.

V poledne se vracíme na oběd do hotelu a odpoledne vyrážíme s Jimmym na další atrakci – chovnou stanici obřích želv. Želvy jsou fascinující. Když taková velká želva jde, vypadá jako tank. Jsou tu želvy od pěti do nějakých sta let. Chovná stanice chrání malé želvy před zvířaty, které na Galapágy zavlekl člověk, jako kočky, krysy a psi. Poté, co želvičky dostatečně vyrostou, jsou opět vypuštěny do volné přírody. Člověk tak napravuje, co sám způsobil. Rani je trochu zklamaný, protože chtěl vidět želvy ve volné přírodě. Jimmy říká, že tady na Isabele to není moc pravděpodobné – žijí hlavně v oblastech, kam se moc nechodí.

Opouštíme želvy a jedeme ke zdi slz, což je kamenná zeď, kterou stavěli vězni za druhé světové války a která neměla kromě jejich zaměstávání žádný smysl. Blíží se večer a my bychom raději šli fotit. Jimmy nás (jsme ve skupině asi 10 lidí) provádí po dalších viewpointech. Po cestě zpět se necháváme vysadit kousek před městečkem u pláže. Fotíme postzápadovky a vracíme se potmě do hotelu. Je to zvláštní pocit, jít 7. listopadu v 7 večer za tmy bosky po písečné pláži.

Den 18. – 8. 11. 2009, neděle

V neděli ráno vyrážíme na vulkán Sierra Negra. Průvodcem pro tuto túru je nám chlapík jménem Javier. Kromě nás čtyř tvoří skupinu několik Američanek, jeden Kanaďan a jeden Rus s asi třináctiletou dcerou. Všechny známe už ze včerejška a až na poslední dva se zdají být v pohodě. U poslední dvojice se na chvíli zastavím. Rusa nazval Rani příznačně Kokotěnko, protože se od první chvíle projevoval jako kretén. Hned při nastupování do auta tituloval rusky svoji dceru „malou děvkou“, samozřejmě v domění, že mu nikdo nerozumí. Pokračovalo to dementními kydy o želví polévce v Tortoise Breeding Centre a vůbec se choval na kždém kroku jako hovado.

Výlet začal cestou autem několik kilometrů za Puerto Villamille, kde bydlíme. Bylo celkem chladno, dokonce jsme nasadili i softshellky (tedy my čtyři, co jsme bundy měli… někteří to pojali jako vycházku v plážových dresech), zataženo a mlha. Javier nás ubezpečil, že na severní straně vulkánu bude teplo. Další část cesty probíhá na koních. Jedeme nahoru směrem ke kráteru. Kokotěnko se samozřejmě předvádí, na koně si bere kus uříznutého endemického klacku jako bičík a nerespektuje pokyny průvodce, abychom se drželi pohromadě. Cesta nahoru není moc záživná, koně jsou těžko ovladatelná nepohodlná zvířata.

Galapágy - ostrov Isabela - vulkán Sierra Negra 2Na okraji kráteru sesedáme. Javier nám vypráví pár zajímavostí o kráteru, například že je svým svým průměrem cca 10 km druhým největším vulkanickým kráterem na světě. Máme hádat, na kterém světadíle leží ten první. Postupně vyjmenujeme asi deset kontinentů a stále jsme mimo. V roce 2005 proběhla poslední erupce, kdy se ovšem láva vylila pouze dovnitř kráteru. Celý vnitřek kráteru je pokrytý tmavou ztvrdlou lávou a vypadá to opravdu apokalypticky. Okolí kráteru je však pokryté bujnou vegetací převážně z endemických druhů rostlin.

Pokračujeme pěšky na severní stranu kráteru po vyznačené stezce. Jak postupujeme, začíná se dělat hezky. Javier zjišťuje, že se nám kamsi zatoulali ruští „přátelé“. Po chvíli jsou nalezeni kdesi mimo cestu. Rani si neodpustí poznámku, zda tu nemá někdo provaz. Pokračujeme dál směrem k navazujícímu vulkánu Chico. Krajina se postupně proměňuje v surrealistickou pustinu pokrytou ztuhlou lávu různých barev, jen tu a tam stojí velký osamělý kaktus. Je skoro jasno a přestože je poledne, fotíme na každých dvou meterch. V jednu chvíli zvedám oči od hledáčku a vidím, jak Kokotěnko bůhvíproč pižlá kapesním nožíkem do jednoho z posledních zbytků vegetace. Kazisvět.

Galapágy - ostrov Tintorera 8Z vulkánů se vracíme stejnou cestou (opět jedeme kus na koních a mám pocit, že to je spíš za trest) a po třetí hodině jsme zpátky u hotelu. Jitka se s ostatními vydává šnorchlovat, já s Ranim a Ádou jdeme do přístaviště shánět člun, který by nás dopravil na ostrůvek Tintorera, kde hodláme fotit západovky. Jde to snadno, stačí přijít k přístavišti a chvilku se bezradně rozhlížet a hned u nás je chlapík s nabídkou odvozu. Za $10 na osobu nás odváží na ostrůvek a přes dvě hodiny nás tu provází (nebo spíš hlídá – nesmí nás tu nechat samotné). Fotíme západovky s leguány a lachtany v popředí a je to paráda. Poslední den na Isabele se vydařil skvěle. Zítra ráno odjíždíme zpět na ostrov Santa Cruz.

Den 19. – 9. 11. 2009, pondělí

Vstáváme opět před pátou ranní, tentokrát ale nejdeme na východovku, ale o půl šesté odjíždíme z hotelu a nasedáme na člun do Puerto Ayora. Před odjezdem procházíme v přístavišti kontrolou batohů. Přede mnou jde náš oblíbenec z východu a tak můžu pobaveně sledovat, jak mu z batohu zabavují flašku s galapážským pískem. Už mě to ani nepřekvapuje. Cesta člunem trvá opět dvě hodiny a je stejně nepohodlná, jako cesta sem. Jsme zvědaví, jestli nás bude v přístavu v Puerto Ayora čekat průvodce Cézar, se kterým jsme se na tom dohodli hned první den, s tím, že pro nás zajistí i nějaké jednodenní tripy po dalších ostrovech.

Bohužel, po Cézarovi ani stopa, takže se budeme muset zařídit sami. Zatím tu na nás čeká průvodce Juan, se kterým máme na programu dopolední návštěvu slavné Darwinovy stanice obřích želv. Želvy jsou fascinující, zahlédli jsme i legendárního Osamělého George, což je poslední žijící exemplář želvy svého druhu z ostrova Pinta. Vegetace ostrova byla totiž prakticky zdevastována rannými osadníky Galapág a zavlečenými živočišnými druhy, což vedlo k postupnému vymírání želv. Přežil jen George. Za nalezení samičky steného druhu z ostrova Pinta je vypsána symbolická odměna $10000.

Zkoušíme od Juana vyzvědět nějaké informace o možnostech denních tripů po okolních ostrovech. Ubytování máme už z Quita zajištěno v apartmánu v Casa de Jude, ale jinak už nic, a to nám zbývají ještě tři dny na Galapágách. Ukazuje se, že Juanova švagrová pracuje v cestovce, takže nám mobilem operativně zjišťuje informace. Bohužel se dozvídáme, že je plná sezóna a všechny výletní lodě jsou obsazené na týden dopředu. Sakra. Cestou z Darwinovy stanice proklínáme Cézara a Juan nám ještě dává tip na jeden hotel, kde bychom teoreticky mohli sehnat nějaké last minute výlety. A ono jo – objevuje se pár volných míst na jakési luxusnějí lodi na ostrovy Bartolome a Plazas – zrovna ty, na které jsme si dělali zálusk. Cena je docela vysoká – $150 na osobu a den. Usmlouváváme to na $138 a bereme. Jiná možnost není na dohled. Takže máme na zítřek po pozítří program a na čtvrtek se domlouváme s Juanem, že nás vezme do highlands na Santa Cruz.

They're comin'Zbytek dne trávíme v Puerto Ayora, odpoledne jdeme na Tortuga Beach, což je nejspíš jedna z nejkrásnějších pláží vůbec. Koupeme se v Tichém oceánu a je to paráda. Cestou zpátky náhodou potkáváme Cézara. Je poněkud rozpačitej, má na starosti stádo Norů a omlouvá se za to, že nás ráno zazdil. Byznys je byznys. Protože máme dobrou náladu, necháváme ho pro tentokrát žít.

Večer zjišťujeme, že nám v příbytku nefunguje plyn, takže si ani nemůžeme uvařit čaj. Zachraňuje nás sympatická sousedka Daniela, recepční z hotelu Silberstein, se kterou jsme v poledne domlouvali výlety lodí, a která shodou okolností bydlí ve stejném domě jako my. Půjčuje nám varnou konvici i pitnou vodu. Galapágy jsou malý a náhod není nikdy dost.

Den 20. – 10. 11. 2009, úterý

Výlet na ostrov Bartolome začíná v půl sedmé ráno, kdy nás před domem vyzvedává mikrobus. Představuje se nám průvodkyně Sabina a dva členové posádky lodi. Jedeme na severní stranu ostrova Santa Cruz, odkud vyplouváme lodí. Cestou nabíráme ještě dva spolucestující Bena a Rachel, mladou dvojici z Kanady. Pluje nás 6 turistů + 4 členové posádky + průvodkyně Sabina. Kapitán lodi vysmátý černoch, který nám připomíná jistou filmovou hvězdu (nikdo ale nedokáže definovat kterou). Loď je motorová jachta jménem Eclipse a hned po vyplutí začíná přehlídka luxusu. Stevard nám neustále podstrojuje nějaké pochutiny a pití, takže si jízdu královsky užíváme.

Galapágy - ostrov Bartolomé 9Po dvou hodinách jízdy vystupujeme na ostrov Bartolome. Zvířat tu moc není, sem tam nějaký ten leguán nebo lachtan, ale krajina je úžasná.  Vyprahlá sopečná pustina, občas kaktus a pobřeží lemované nádhernými písečnými plážemi. Sabina nás provází na vrcholek ostrova. Celá cesta je ohrazená, nesmí se ani krok šlápnout stranou, jako ostatně na většině území Galapág. Po prohlídce ostrova jdeme šnorchlovat. Pod vodou je krajina stejně úchvatná jako nad vodou. Spousta pestrobarevných ryb, na dně hvězdice a rejnoci a občas kolem hrozivě propluje žralok. Prý nekouše, ale stejně budí respekt. Po šnorchlování se ještě jdeme projít po pláži a samozřejmě i něco vyfotit. Mezitím lodní kuchař připravuje vynikající oběd.

Zpáteční plavbu si užíváme, i když se loď zmítá v celkem drsných vlnách. Palubní pikolík servíruje mojito a věčně vysmátý kapitán pózuje s obřím humrem. Skvělý den.

Pokračujte na závěrečnou část deníku…

Datum: 27. 3. 2010, Autor: Karel Fučík

Komentáře (1)

  • 1
    Rani28. 3. 2010, 0.22
    Paráda, opět jsem si to celý v duchu zopakoval. Těším se na závěrečnej díl... :-)

Přidat komentář

  (nebude zveřejněn)

Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):

Položky označené * jsou povinné.

Nejnovější komentáře