Ekvádorský deník, část 4

Čtvrtá a závěrečná část cestovního deníku z expedice do Ekvádoru a Galapág. V tomto díle se podíváme na další krásný ostrov z Galapág, vrátíme se do Quita, podíváme se na dva dny do přírodního parku Mindo, opět se vrátíme do Quita a nakonec už bohužel nevyhnutelně odletíme zpátky domů.

Tento díl navazuje na předchozí část deníku. Fotografie z výpravy najedete ve fotogalerii Ekvádor a Galapágy.

Den 21. – 11. 11. 2009, středa

Galapágy - ostrov Plazas 12Středa probíhá podle podobného scénáře jako úterý. Vyrážíme ve stejné sestavě na plavbu k ostrovu Plazas. Na rozdíl od včerejšího Bartolomé je Plazas především zvířecím ostrovem. Začínáme tentokrát šnorchlováním u severního pobřeží ostrova Santa Cruz. Pod vodou potkáváme kromě nejroztodivnějších ryb i obří rejnoky a zhruba dvoumetrové žraloky. Nevšímají si nás, což je u většiny galapážských zvířat standardní chování. Na ostrově nás vítají lachtani na přístavním molu. Jsou všude, povalují se po ostrově ve stínu velkých kaktusů a spokojeně hýkají. Mezi nimi se plazí hordy leguánů a nad námi krouží hejna nejrůznějších ptáků včetně majestátných plameňáků. Je jasno a vedro, ale od moře fouká silný vítr, takže si musím držet kšiltovku, aby mi neuletěla. Fotíme jak o život. Já a Rani. Jitce včera bohužel odešla závěrka ve foťáku, což naštve. Po prohlídce ostrova nás opět čeká výtečný oběd na palubě a trochu divoká zpáteční plavba do Puerto Ayora.

Oba výlety byly fantastické a skvěle zorganizované, takže financí ani v nejmenším nelitujeme. V podvečer se jdeme opět podívat na obří želvy do Darwinovy stanice a pak zkoušíme fotit západovky kousek od přístavu.

Den 22. – 12. 11. 2009, čtvrtek

Galapágy - ostrov Santa Cruz - želví zahrada 2Jsme domluvení s průvodcem Juanem, že nás v 9.00 vyzvedne „doma“ a vezme nás autem do highlands na Santa Cruz. Devátá hodina odbyla, lampa ještě svítila… a Juan se na nás vyprd a nedorazil.  Zřejmě místní zvyk. Nijak nás to už nepřekvapuje, stopujeme ve městě nejbližšího chlápka s pickupem a ten nás zaveze, kam budeme chtít. Chlápek se jmenuje Giovani a ačkoliv není žádný naturalist guide, zná zdejší prostředí a ví, kam nás zavézt. Nejdřív jedeme na highlands (jak to přeložit? asi vysočina? prostě kopeček uprostřed ostrova) podívat se na krátery. Krátery jsou tu takové nijaké, prostě díra v zemi (…tu vám nemůžou vzít…), jinak na nich není nic moc zajímavého. Poté jedeme na želví farmu, což je něco jako zahrada nebo rezervace, kde volně žijou obří želvy. Ačkoliv už želvy známe z Isabely i z Darwinova centra, tady je to trošku něco jiného. Želvy se tu pohybujou víceméně svobodně v přirozeném prostředí a člověk se mezi nimi může volně procházet. Samozřejmě platí určitá pravidla – k želvám by se nemělo přibližovat na méně než asi dva metry, nefotit s bleskem a vůbec se chovat ohleduplně. Želv je tu spousta a jsou to opravdu monstra. Rani je ve svém živlu a nemůže se od nich odtrhnout.

Galapágy - ostrov Santa Cruz - pláž Tortuga Bay 3Po želví farmě se vracíme zpátky do Puerto Ayora a domlouváme se s Giovanim, že nás zítra ráno odveze na druhý konec ostrova, odkud se převezeme na letiště na Baltře. Ne že bysme věřili, že dorazí, ale když ne, seženem si jiného maníka. Zbytek dne trávíme v Puerto Ayora, odpoledne jdeme do Tortuga Bay na pláž, kde se naposled koupeme ve vlnách Pacifiku. K večeru se tu snažíme ještě nafotit pár západovek navzdory strážcům zátoky, protože pláž se zavírá v 18.00. V ulici Charlese Binforda si dáváme večeři, kupujeme lahev vína a jdeme zapít poslední noc na Galapágách do našeho apartmánu.

Den 23. – 13. 11. 2009, pátek

Pátek je ve znamení odletu z Galapág. Ach jo. S Giovanim jsme domluvení na 9.30, ale po zkušenostech nevěříme, že se ukáže. Ráno ještě jdeme do přístavu nafotit pár dokumentačních snímků. Náhodou potkáváme Giovaniho a potvrzujeme dohodu. Fajn. O půl desáté tedy odjíždíme na druhou stranu ostrova, lodí se převezeme na Baltru na letiště a kolem poledne bez problémů odlétáme. Sbohem Galapágy, bylo tu překrásně. V Quitu se jako staří známí vítáme s recepčními našeho hotelu Interamericano, ubytováváme se a zbytek večera trávíme klasicky v Quitu plánováním dalšího dne.

Den 24. – 14. 11. 2009, sobota

Do pondělního odletu je ještě času dost, takže v sobotu ráno vyrážíme směrem Mindo. Na autobusovém terminálu je řada asi třiceti okýnek, z každého kouká ekvádorská kebule a vyřvává jméno své destinace. Pomalu procházíme kolem a snažíme se identifikovat naši stanici, ale stále slyšíme „Bááááňóóós“ (tam jsme byli), „Quayayayayaquiíííl“ (tam taky a jsme rádi, že jen na den), nebo „Rioioioiobamááá“ (na tu máme vůbec nejlepší vzpomínky), ale Mindo nic. Zastavíme se uprostřed a Rani krátce a úderně křikne „Mindo!“. V tu ránu jako když utne, všechny hlavy zalezou do budek, jen úplně na konci se z posledního okýnka slabě ale vítězoslavně ozve „Mindóóó“.

Jedeme asi 2,5 hodiny autobusem z Quita a poté ještě asi čtvrt hodiny pickupem do městečka Mindo. Mindo je malé ospalé městečko, spíš vesnice, která leží mezi kopečky a zdejší podnebí je docela unikátní. Z okolních kopců stéká asi 7 řek, proto je okolí pokryto převážně mlžnými pralesy. Centrum Minda je jedna dlouhá prašná ulice a vypadá to tu jak ve westernovém městečku, chybí tomu jen harmonika Charlese Bronsona. Sotva se vysoukáme z auta, vrhá se na nás chlápek s nabídkou různých turistických atrakcí a taky nám hned dohazuje docela levné ubytování v „bambusovém“ hotelu. Je poledne, konkrétní plány nemáme, takže objednáváme hotel i odpolední atrakci v podobě lanového centra.

Lanové atrakce spočívají v deseti přejezdech po ocelových lanech natažených napříč mlžným pralesem. Jezdí se klasicky na kladce a sedacích úvazcích. Celkové délka všech přejezdů je 2500 m, takže celkem slušný adrenalin. Docela jsme si to užili. Hlavně Jitka je z toho odvázaná (obrazně řečeno!).

Večer jdeme na žabí koncert. Seriózně. Kousek za Mindem je jezírko kde se večer chodí za $3.5 poslouchat kvákání žab. Zpočátku to beru spíš jako recesi na zabití večera, ale vyklube se z toho velmi zajímavý program. Ujímá se nás místní žabomil a průvodce, ukazuje nám nejen různé druhy žab, ale i můry, pavouky, různé rostliny, svítící dřevo a vůbec poutavě vypráví spoustu zajímavostí o zdejší faouně a flóře (ještě jednou díky Ranimu za tlumočení ze španělštiny). Prostě paráda.

Zbytek večera trávíme v restauraci Dragonfly a snažíme se přimět číšníka, aby nám udělali nějakou večeři. Nemají tu 90 % vlastního jídelního lístku, hovězí nám číšník vřele nedoporučuje a pro pivo běží operativně přes ulici ke konkurenci, ale fajitas mají nakonec výborné jako bonus máme dobrou polévku na účet podniku.

Noc v bambusovém hotelu (fakt je stlučený z bambusu) zvládáme bez problémů, ani hmyzáků tu není tolik, jak jsme se obávali.

Den 25. – 15. 11. 2009, neděle

V neděli dopoledne jdeme na další místní profláklou atrakci – kaskády neboli vodopády. V Mindu se 99 % obyvatel živí přeprodáváním atrakcí turistům. V každém druhém domě je cestovní agentura a všechny nabízejí to samé. Trošku to připomíná Baños, ale tady je to v poněkud menším měřítku. Všichni se tu evidentně znají a ani tu nefunguje konkurence – všichni mají stejné ceny. Zvláštní, ale funkční. Tak tedy kaskády. Nejdřív cesta autem několik kilometrů do mlžného pralesa. Zde funguje lanová dráha přes údolí – v kovovém vozíku zavěšeném pomocí kladky na laně se dopravujeme na druhou stranu hlubokého údolí. Tam vede pěkná trasa podél několika vodopádů. V jednom se koupeme a je to fajn, i když je voda ledová.

Mindo - kolibříci 1Kolem poledne se vracíme do Minda na oběd, poté do zahrady kolibříků. Jsou jich tu mraky, chvíli je pozorujeme a chvíli se je snažíme fotit. Odpoledne jdeme na autobus do Quita, ale ouha – všechny dnešní autobusy jsou prý obsazené. Koho by to napadlo, když to tady vypadá spíš jako by tu chcíp pes. No nic, necháváme se jedním z místních odvést autem k hlavní silnici s tím, že někoho stopnem. Aspoň že máme jen malé batůžky a ne plnou polní. Asi za 15 minut nám zastavuje nějakej mladej pohodovej chlápek s „Land Cruiserem“ a veze nás až do Quita. Super. Rani s ním celou cestu vede španělsky zjevně intelektuální debatu. My ostatní jsme rádi, že se vezem :)

Poslední večer v Quitu trávíme v hotelu u lahvinky vína.

Den 26. – 16. 11. 2009, pondělí

Quito 6Poslední den v Ekvádoru. Letadlo nám letí až o půlnoci, což znamená být v devět na letišti. Ráno vyrážíme do města nafotit pár dokumentačních snímků Quita. Je jasno, nejčistší obloha, jakou jsme tu v Quitu zažili. Dopoledne se vracíme do hotelu, napůl se balíme a vyklízíme jeden pokoj. Druhý nám nechají do večera. Kolem poledne opět vyrážíme do města. Dlouho vybíráme restauraci na oběd, až nakonec zapadneme do na první pohled úplně obyčejné asijské hosdpody. Objednáváme odvážně znějící pokrmy. To, co nám pak číšník přináší, nás příjemně šokuje. Úžasné jídlo za podprůměrné ceny ($4). Naobědvaní vyrážíme trhy nakupovat ještě nějaké dárečky. Nejvíc si to užívá Jitka s Ádou, my s Ranim toho máme po chvíli plné zuby, tak jdeme raděj pozdravit Kurta do NomadTours. Kurt tam sice není, ale je tam Diego, takže chvíli povídáme s ním. Odpoledne jdeme zpátky do hotelu, balíme a večer odjíždíme taxíkem na letiště.

Cesta zpátky probíhá bez jakýchkoliv problémů, tentokrát letíme z Quita do Atlanty, odtud do New Yorku, kde máme pět a půl hodiny okno, a nakonec odlétáme do Prahy, kde přistáváme ještě s hodinovým předstihem ve středu ráno našeho času.

Epilog

A to je vše, přátelé, bylo to parádní. Na závěr bych chtěl poděkovat všem účastníkům výpravy – Jitce, Ranimu a Ádovi – za pohodu, která celou cestu provázela. Hlavně díky tomu jsme si každý den skvěle užívali. Speciální poděkování patří zejména Ranimu, který celou akci v podstatě inicioval a zorganizoval, a bez jehož výborné španělštiny bychom si tam těžko co počali. A další dík patří Ádovi za sehnání sponzorského příspěvku na cestu na Galapágy.

A pokud vás můj deník neuspokojil, doporučuju k přetení tytéž zážitky, viděné Raniho očima.

Datum: 18. 4. 2010, Autor: Karel Fučík

Komentáře (1)

  • 1
    Rani21. 4. 2010, 23.59
    Jééééj... šoupněte někdo zpátky kalendářem, ať zase sedíme na Binford Street v Puerto Ayora a bavíme se, jestli si dát churrasco nebo carne asada a jaký to asi zítra bude na Isla Plazas :-). Opět skvěle jinej úhel pohledu, třeba ty křiky na autobusovým nádraží jsem úplně zapomněl. Jo, a za epilog dík :-).

Přidat komentář

  (nebude zveřejněn)

Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):

Položky označené * jsou povinné.

Nejnovější komentáře