Live view v krajinářské fotografii

Pro krajináře je ovšem live view jedna z nejlepších věcí, které se v zrcadlovkách za poslední roky objevily. Díky ní jsem výrazně změnil své fotografické workflow (někteří kolegové se diví, že po upgradu na full frame zrcadlovku s ní fotím jak s kompaktem). Takže se pokusím popsat, v čem že je live view tak skvělé.

Pozn.: budu popisovat live view podle toho, jak je implementováno na Canonu 5D Mark II, a to proto, že jej znám a používám. Na zrcadlovkách jiných značek je to podobné, ale možnosti live view mohou lišit a je možné, že některé funkce (např. ostření při zaclonění) jinde nejsou k dispozici.

1. Ostření

Fotografování krajiny vyžaduje hlavně vysoké clony a ostření na hyperfokální vzdálenost. S běžnými zrcadlovkami, ať už DSLR s APS-C čipem, nebo s full frame snímčem (nebo i 35 mm kinofilmem) je ruční ostření prakticky nepoužitelné. V malém hledáčku prostě nelze mít spolehlivě pod kontrolou pole ostrosti (abych předešel námitkám – mám zde na mysli situaci při širším ohnisku, stisknutém tlačítku clony, zaclonění kolem f/14+, nasazeném filtru a nízké hladině osvětlení). Nejlepším způsobem byl dosud odhad vzdálenosti např. pravidlem ostření na třetinu výšky pomocí autofocusu, nebo ostření podle stupnice vzdálenosti na objektivu.

Live view ovšem nabízí úplně jinou úroveň ručního ostření, která může v lecčems připomínat práci s velkým formátem a je vysoce použitelná. Pomocí desetinásobného zvětšení je na displeji možné ostřit s přesnostní na milimetry. Při současném stisknutní tlačítka hloubky ostrosti (ruční zaclonění) a aktivním režimu simulace expozice je snadné zkontrolovat výslednou ostrost v celém obrazu ještě před samotnou expozicí! Pro maximalizaci hloubky ostrosti používám následující postup:

1. Nejprve odhadnu potřebnou clonu pro požadovanou hloubku ostrosti záběru. Většinou chci mít v obrazu ostré vše od popředí až po nekonečno. Hyperfokální vzdálenost a tím i potřebná clona je určena jednak použitým ohniskem a hlavně vzdáleností nejbližšího objektu ve scéně. Pro širokoúhlé záběry je kritická vzdálenost přibližně do jednoho metru, kde hraje roli každý centimetr vzdálenosti od objektivu. Většinou se pohybuji ve clonách od f/13 do f/16. Nad f/16 už u většiny objektivů dochází ke zhoršení kresby vlivem difrakce, proto výš jdu jen když je to skutečně potřeba (někdy ovšem záběr vyžaduje jít třeba až na f/22, pak není zbytí).
2. Zapnu live view a při maximálním zvětšení manuálně zaostřím na nejbližší bod scény.
3. Stisknu tlačítko náhledu hloubky ostrosti a otáčím ostřicím prstencem (posunuji rovinu zaostření směrem dál do scény) tak dlouho, dokud se nezačne u původního zaostřeného bodu projevovat změna v ostrosti. Vyžaduje to trochu cviku, ale není to nic obtížného. Jakmile se začne bod rozostřovat, trošku couvnu a nechám zaostřeno v dosažené poloze.
4. Stále držím tlačítko náhledu hloubky ostrosti a na displeji posunu zvětšený výřez na nejvzdálenější bod obrazu (typicky horizont). Zkontroluju, jestli je i tento bod ostrý. Pokud ano, mám hotovo (je možné, že mám zbytečně vysokou clonu, ale tento případ obvykle neřeším). Pokud ne, zvolil jsem příliš malé zaclonění. V tom případě zvýším clonu, až dosáhnu požadové ostrosti. Teoreticky bych měl po změně clony znovu nejprve zaostřit na nejbližší bod a postupně doiterovat k optimální cloně a rovině zaostření, ale v praxi je to zbytečné a jeden krok obvykle stačí.

Tímto postupem jsem schopen zajistit maximální hloubku ostrosti s nejmenším potřebným zacloněním, které bych jinak jen těžko odhadoval (a zřejmě bych pro jistotu volil vyšší clonu, než je skutečně potřeba).

2. Expozice

Díky live view je možné vidět expozici téměř přesně ještě před pořízením snímku. Buď lze použít režim priority clony a kompenzace expozice, nebo přímo manuální režim. U expoziční automatiky má bohužel Canon poněkud nešťastné omezení. Při live view lze totiž použít pouze poměrové měření expozice, které je úzce spjato se zaostřovacím bodem. Při normálním focení přes hledáček to ještě možná dává nějaký smysl, ovšem u live view jej nevidím. V praxi to funguje tak, že když posouváte oblast zaostření joystickem, tak se podle toho mění hodnoty expozice, a to velmi výrazně. Přijde mi to jako dost nepoužitelné a otravné chování.

Naštěstí není naprosto žádný problém použít manuální režim (M) a mít tak expozici plně pod kontrolou. Pro maximální kvalitu obrazu (předpokládám samozřejmě focení do RAW) používám expoziční princip známý jako ETTR (Expose To the Right, expozice na pravou stranu histogramu), což je s použitím živého RGB histogramu hračka. V režimu M nastavím clonu a kolečkem měním expoziční čas. Zároveň vidím v reálném čase změnu obrazu na displeji včetně průběhu histogramu. Stačí tedy jednoduše „dostrkat“ histogram tak, aby končil těsně u pravého okraje.

Poznámka na okraj: když už je možné používat live view přes hlavní senzor a zobrazovat real time histogram, dokážu si představit další vylepšení. Např. by neměl být problém naprogramovat takový režim expozice, který by exponoval na pravou stranu histogramu automaticky. I např. s detekcí povolených přepalů v určilé ploše (odlesky apod.). Ale dost snění, jdeme dál.

3. Práce s filtry

Live view umožňuje také mnohem lepší a přesnější práci s přechodovými filtry. Jednak díky 100% pokrytí scény vidíte jakoukoli vinětaci v rozích, ale hlavně je možné nastavit přechod filtru s chirurgickou přesností.

Zde opět pomůže tlačítko náhledu hloubky ostrosti. Při klasickém použití hledáčku není u vysokého zaclonění vidět téměř nic (zvlášť při typických krajinářských situacích, kdy je málo světla, například před východem slunce) a nastavení filtru se musí provádět odhadem na základě zkušeností. Při použití live view spolu se simulací expozice je díky moderním snímačům obraz i při nízkém osvětlení velmi dobře použitelný a nastavení filtru lze provést naprosto přesně. Zvlášť u delších ohnisek je vliv clony na tvrdost a pozici přechodu velmi výrazný a bez live view je obtížné jej nastavit správně.

4. Předsklopení zrcátka

Protože live view funguje u většiny zrcadlovek přes hlavní snímač (tuším pouze Sony používá zvláštní systém se dvěma snímači), je prakticky zbytečné používat funkci předsklopení zrcátka (při live view je již předsklopeno). Při použití kabelové spouště není potřeba ani dvouvteřinové samospouště, takže odpadá jakákoliv prodleva mezi zmáčknutí spouště a expozicí. Canon (alespoň model 5D Mark II) dokonce nabízí cosi jako „předsklopení závěrky“. Funkce se jmenuje silent mode a funguje na principu elektronické závěrky namísto mechanické. Eliminuje se tak zvuk a případné vibrace od otevření závěrky. Přiznám se, že tohle nepoužívám (nějak k tomu nemám úplně důvěru).

Výhod živého náhledu by se našlo určitě ještě víc. Pro krajinářskou fotografii je to skvělá pomůcka. Samozřejmě má i své stinné stránky, jako větší spotřebu enegrie, vyšší zahřívání fotoaparátu a tím i riziko vyššího šumu, nebezpečí poškození snímače např. při nechtěném delším namíření do slunce apod. Ale to jsou všechno věci, které lze mít pod kontrolou. Ne každému tento styl focení vyhovuje. Sám taky často střídám pohled na displej s pohledem do hledáčku. Pro precizní práci s hloubkou ostrosti a s filtry dnes už ale většinou dávám přednost live view.