Proč už nepoužívám přechodové filtry

Pro doplnění kontextu – zmíněný článek o přechodových filtrech najdete zde.

Jak je z titulku patrné, dnes už přechodové filtry prakticky nepoužívám. Sice je s sebou stále tahám, protože co kdyby, ale už víc než rok jsem je nevytáhl z batohu. Proč? Mé důvody ke změně přístupu byly zhruba tyto:

• často fotografuji v ne úplně snadných podmínkách (např. v zimě na horách při -20 °C se filtry montují opravdu nepohodlně),
• začal jsem fotit skládané panoramatické snímky – tam jsou filtry nepoužitelné,
• manuální zaostřování přes live view s objektivem, kterému se otáčí přední člen (starý, ale vynikající Carl-Zeiss),
• ve větru působí filtr tak trochu jako plachta a trochu zvyšuje riziko vibrací,
• naučil jsem se skládat expozice v počítači s uspokojivými výsledky bez výrazných artefaktů typu HDR, které opravdu nemám rád (nepoužívám žádný specializovaný HDR software, pouze ruční práci s maskami)

Výraznějším impulsem pak byla předloňská cesta do Nepálu. Už dopředu jsem tušil, že mezi himálajskými štíty budou přechodové filtry představovat mnohem větší problémy, než na jaké jsem byl zvyklý u nás. Zatímco na oblíbeném Slovensku často fotím z kopců výškově srovnatelných s okolními vrcholky, v Himálajích jste i v nadmořské výšce 5300 m stále 3 kilometry pod nejvyššími štíty. A to už dává kompozici s přechoďáky docela zabrat. Když navíc člověk bojuje s nedostatkem kyslíku, vyčerpáním, zimou, případně s příznaky výškové nemoci, nemá zrovna moc chuť maturovat se šroubováním nějakých bazmeků na objektiv. Takže už před cestou jsem byl připraven na to, že filtry nebudu používat vždy. Nakonec to dopadlo tak, že jsem je nepoužil ani jednou.

No a druhým takovým mezníkem bylo, když jsem začal fotit s panoramatickou hlavou a skládat snímky do jedno- nebo i víceřadých mozaiek. V tomto případě je použití přechodových filtrů jednak značně nepraktické, druhak i nepoužitelné, protože při montáži záběrů v počítači dochází ke geometrickým transformacím podle zvolené projekce, čímž se z původně rovného přechodu stává nevyzpytatelná křivule.

Místo filtrů tedy používám digitální skládání expozičně odstupňovaných snímků v počítači do jednoho. Možná to některé ortodoxní staromilce a zastánce fotek přímo z fotoaparátu zklame, ale já jsem k nim nikdy ani nepatřil. Už dřív jsem prováděl bracketing i s přechodovými filtry, a to kvůli obnovení kresby v částech snímku, které byly nepřirozeně zmavené (vrcholky kopců apod.). Jenže to je nakonec pracnější než skládání celých expozic focených bez filtru.

Znamená to tedy, že bych filtry zavrhnul a nikomu už nedoporučoval?

Ne tak docela. Filtry s sebou stále nosím a není vyloučeno, že je občas někdy použiju. Stále si myslím, že když jsou vhodné podmínky, je look fotky s filtrem tak nějak hezčí a přirozenější než s expozičním blendingem. Jindy to ovšem může být naopak a blending umožňuje preciznější kontrolu nad výsledkem. Naprosto zásadní pro expoziční blending je ale schopnost práce s image editorem. Přestože mám s počítačovou grafikou celkem bohatou praxi, trvalo mi hodně dlouho, než jsem dospěl k postupům, které jsem uznal jako dostatečně efektivní a ve výsledku srovnatelné s tím, čeho dosáhnu přechodovými filtry. A stále nejsou zcela dokonalé. Počítačovými úpravami se dá totiž fotografie zkazit na tisíc způsobů. Taky mám ve fotogalerii snímky, které bych dneska nejraději smazal nebo aspoň znovu zpracoval (a třeba to udělám, až bude jednou čas).

Takže závěrem: je to jako se vším, neexistuje jedná správná cesta. Každý se musí sám rozhodnout, který přístup zvolí na základě vlastního vkusu a soudnosti. Pokud někdo bojuje s počítačem, asi pro něj bude vhodnější cesta přechodových filtrů. Expoziční blending pak bude pro perfekcionisty a hračičky, kterým nevadí vyšší množství času stráveného před monitorem.